Dmitri se podíval na
Raphaela. Stáli na útesu za archandělovým domem a vody řeky Hudson pod nimi
byly relativně klidné. Naproti nim se jako fata morgána rýsoval v ranních paprscích
slunce třpytící se Manhattan.
„Mýlil jsem se?“
zeptal se, protože věděl, že Raphael už s Jianou mluvil. Chtěl se mýlit a
ta touha pocházela z části jeho osobnosti, která věřila, že matka by se o
své dítě měla vždycky postarat. Z té části jeho já, které vědělo, že
Ingrede se snažila zachránit jejich Mishu a Caterinu až do svého posledního
dechu.
„Tvá
žena bojovala o záchranu vaší dcery, Dmitri. Taková malá a křehká panenka.“
Raphaelova slova
přehlušila vzpomínku na Isisin krutý šepot i ozvěny jeho zmučených výkřiků.
„Ne, nemýlil ses. A
Jasonovy informace se také potvrdily.“
„A Jiana?“
„Postarám se o ni
osobně.“ V jeho slovech zazníval jen absolutní chlad, který byl
připomínkou toho, že Archanděl New Yorku neměl žádné slitování s těmi,
kteří páchali zvěrstva – a že navzdory tomu, že jeho družka v něm probudila
plamen lidskosti, stále zůstával stvořením, vládnoucím ukrutnou silou.
„Jiana měla pravdu –
to by měl být můj úkol.“ A z toho, že by jí měl potrestat osobně, rozhodně
neměl sebemenší výčitky svědomí. Amos se stal tím, čím ho Jiana stvořila. A
Amos ublížil Honor tak krutě, že na to Dmitri nedokázal myslet, aniž by se jeho
pohled nezbarvil do ruda.
Kdybych
Jianu zlomil, Honor by se o tom nikdy nedozvěděla,
řekl Raphaelovi. Archandělovi chvíli trvalo, než mu odpověděl. Jsi si jistý, že nechceš, aby tě tvá lovkyně
skutečně znala?
Nikdo, dokonce ani
Raphael, ho od Ingrediny smrti skutečně neznal – své srdce nechal tam, kde
zlomil vaz svému synovi a věřil, že na tom místě také zemřelo. Skutečnost, že
to nebyla pravda… Dmitri tak docela nevěděl, jaké pocity to v něm vyvolávalo.
Byl si jistý pouze jednou věcí – Honor by se nikdy nedokázal vzdát.
„Kdyby
se mi někdy něco stalo, jak dlouho bys počkal, než by ses znovu oženil?“
Zeptala se jeho žena s pobaveným výrazem ve tváři a pak se naklonila nad
jeho nahou hruď. „Měl by ses přemoct, chovat se slušně a počkat alespoň jedno
roční období.“
Věděl,
že si ho dobírala, ale jejím slovům se nedokázal zasmát. Zajel jí rukou do
vlasů, které měla zacuchané z toho, jak se před momentem milovali, a
přitáhl si jí k sobě. Pak se zmocnil jejích úst polibkem, ze kterého měla
opuchlé rty a doširoka otevřené oči.
„Dmitri.“
Prsty se dotkla jeho rtů a její hlas byl pouhým šepotem.
„Nikdy,“
odpověděl jí. „Nikdy bych se znovu neoženil.“
Chytila
mu tvář do dlaně a on na své strništěm porostlé pokožce ucítil její hebkou
kůži.
„Takový
věci nesmíš říkat.“
Chytil
jí za zápěstí, přitáhl si její ruku k ústům a vtiskl jí do dlaně něžný
polibek.
„Ty
mě snad plánuješ opustit, Ingrede?“ Patřilo jí jeho tělo i duše. Byla důvodem
jeho bytí.
„Nikdy.“
Pak se mu otřela nosem o ten jeho. Bylo to pošetilé gesto, které dělávala a
díky kterému se naprosto vždycky pousmál.
„Ale
kdyby nás něco rozdělilo, tak bych nechtěla, abys zůstal osamělý. Nesnesla bych
pomyšlení na to, že si smutný.“ Než jí mohl něco odpovědět, ale ještě dodala, „Ale
nesmíš se oženit s Tatianou. Nelíbí se mi, jak se na tebe dívá.“
Rozesmál
se a znovu jí políbil. „Ty si ale nezbedná ženská.“ Když se nakonec jeho pobavení
vytratilo, řekl jí nepopiratelnou pravdu. „Mé srdce žádné jiné ženě nikdy
patřit nebude.“ A jakmile v jejím pohledu spatřil první náznak trápení,
přitiskl jí prst ke rtům. „Počkám, až si mě znovu najdeš, tak ať ti to netrvá
moc dlouho.“
Ale v tomto okamžiku
se ocitl blízko tomu, aby svůj slib Ingrede porušil.
„Zrazuju jí?“
„Řekl bych,“ pronesl
Raphael a jeho křídla se ve slunečním svitu zlatě zatřpytila, „že tvoje Ingrede
byla žena s velice štědrým srdcem.“
Ano, souhlasil
Dmitri, to byla. Ingrede se nikdy nechovala otevřeně majetnicky – kromě Tatiany,
která se na něho ale skutečně dívala s výzvou v očích, která by
neměla být soustředěna na ženatého muže. Ta vzpomínka ho přiměla se pousmát. „Taky
byla pěkně žárlivá.“
Raphael se rozesmál. „Když
mě viděla poprvé a myslela si, že jsem měl v úmyslu tě svést, věnovala mi
ten nejzuřivější pohled.“
A pak, vzpomínal
Dmitri, když si uvědomila, že anděl nebyl ničím jiným, než jeho přítelem,
pozvala Raphaela, aby s nimi povečeřel. Jeho Ingrede byla něžným
stvořením, ale když všichni tři stáli na čerstvě osetém poli, mluvila s nesmrtelným
andělem bez jakéhokoli náznaku strachu a tenhle nesmrtelný pak skončil u jejich
lidského stolu. „Neřekl bych, že jsme se ještě někdy nasmáli tak, jak jsme se
nasmáli toho večera.“
„Je to vzpomínka,
kterou si hýčkám,“ pronesl Raphael. „Na ten večer jsem nikdy nezapomněl a v mé
paměti nikdy nevybledl.“
To pomohlo, pomyslel si
Dmitri. Pomohlo mu vědomí, že si jí pamatoval ještě někdo jiný, než on sám. Že
někdo další znal jejich děti. Misha s Caterinou měli velice pomíjivé
životy, ale i přesto se dokázaly vpálit do samotné Dmitriho duše. A teď se tam
začínalo usazovat i další jméno. Jméno lovkyně, které v něm probouzela
dávné vzpomínky a jejíž smích začínal z jeho mysli vytlačovat ten
Ingredin. Promiň mi to, Ingrede.
„Kallistos,“ řekl
Raphael po dlouhé chvíli ticha, zatímco sledoval anděly, kteří prolétávali nad
řekou a chystali se na přistání na střeše Věže.
Dmitri oprostil svou
mysl od jediných dvou žen – jedné sladce něžné a domácky založené, druhé, která
sice byla lovkyní, ale měla stejně něžné ruce – které se během téměř tisíce let
jeho existence zmocnily jeho srdce. „Zalarmoval jsem naprosto každého našeho
člověka v celém regionu.“
Dmitri věděl, že
Kallistos byl blízko – jeho dobíravé chování bylo příliš osobní. A přinejmenším
na Times Square se musel zdržovat v blízkém okolí, aby mohl být svědky
Dmitriovy reakce. „Je starej a inteligentní.“
Nicméně, Isisin
bývalý milenec mu nedělal takové starosti, jako ten mladý anděl, kterého
Kallistos unesl.
„Dokáže ten chlapec
přežít všechno to, čemu ho Kallistos podrobil?“
Výraz Raphaelovy
tváře byl chmurný a pod pokožkou se mu ostře rýsovaly lícní kosti. „Je mladý a
stále hodně zranitelný. Nikdo z nás nemůže vědět, jak moc mu Kallistos
ublížil.“
Nechal
si svou lovkyni sledovat?
Samozřejmě.
Pokud byl Kallistos skutečně tak nepříčetný, že by se chtěl pokusit o pomstu,
kterou mu vyhrožoval, tak by se Honor stala jeho terčem – protože Honor byla
smrtelná a bylo by snadné ji zranit a zabít. Stejně tak, jako byla smrtelná
Ingrede.
„Tentokrát se to
nestane,“ pronesl nahlas a jeho slova byla přísahou.
Perfektní ! ! !Díky moc za překlad další kapitolky ! ! !
OdpovědětVymazatMoc děkuji za překlad. :)
OdpovědětVymazatděkuji
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad celé kapitoly ;) Dráža
OdpovědětVymazatďakujem za preklad
OdpovědětVymazatdíky za překlad, míša
OdpovědětVymazatDěkuji moc za překlad ! viki
OdpovědětVymazatDěkuji moc :-)
OdpovědětVymazatDěkuji moc za skvělý překlad!!!
OdpovědětVymazatDíky moc za další kapitolu. Skvělé jako vždy. :-)
OdpovědětVymazatDěkuji za překlad :)
OdpovědětVymazatĎakujem za preklad. Lenka :-)
OdpovědětVymazatDakujem pekne:-)
OdpovědětVymazatSkvělé, díky za překlad. Renca :-)
OdpovědětVymazatDíky za překlad.Katka
OdpovědětVymazatSrdečná vďaka za preklad!!! :-)
OdpovědětVymazatĎakujem za ďalšiu kapitolku :)
OdpovědětVymazat