Důležité info

Přesun stránek proběhl z : http://knizkyhezkycesky.blog.cz/

Archangels blade - 1/2 7. kapitola

7
Policie nechala většinu částí těla ve velkých sportovních taškách, ve kterých byly původně nalezeny. Honor stačil jeden letmý pohled na vrchní polovinu torsa – která vypadala, jakoby vypadla z tašky ven, pravděpodobně v momentě, kdy se nějaký zvědavec chtěl podívat dovnitř – aby poznala, že tělo upíra bylo rozsekané na části stejnými sečnými ranami, kterými byla oddělena jeho hlava.

„Buď byl někdo vážně naštvanej, anebo ho absolutně nezajímalo, jakym způsobem ho rozkouskuje.“ Dmitri poklekl vedle torza těla. „Tomuhle nepřisuzuj lidský motivy, Honor.“
Její mysl najednou zaplavily vzpomínky na facky, které po sobě zanechaly krvácející ret, na pečlivě mířené rány, aby si pozůstalých modřin nemohli všimnout ani učitelé, ani sociální pracovníci a na její nůž, který zajel do sádelnatého těla, když se jedné noci otevřely dveře od její ložnice. „Lidi dokážou bejt stejně nemilosrdní.“ Honor nepociťovala žádnou lítost nad tím, co udělala, aby ochránila sebe i ostatní děti – už při prvním pohledu, který ji věnoval jejich „pěstoun“, a kterým by se na dítě neměl dívat žádný muž, se rozhodla, že nikdy nebude bezbrannou obětí.
A tou také nebyla… dokud se neocitla vězněná ve sklepě, kde se za doprovodu tichého výsměchu, jejího nahého těla dotýkaly elegantní ruce s dokonalou manikúrou.
Do hajzlu s nima, pomyslela si a vztek, který se v ní předchozí noci probudil, byl najednou ještě důraznější. Navzdory minulosti, se rozhodla a sama sobě přísahala, že těm parchantům nedopřeje zadostiučinění toho, aby jí viděli schoulenou v růžku, kde se rozhodne tiše umřít.
„To je pravda,“ pronesl Dmitri v momentě, kdy svou přísahu ještě jednou zopakovala, „ale tohle nese stopy nesmrtelného.“ Jeho vlasy se pod slunečními paprsky modro-černě zaleskly a na Honor to působilo jako smyslná výzva. Než si uvědomila, co vlastně dělala, její prsty už byly na půl cesty k jeho vábivým pramenům. Zčervenaly jí tváře, okamžitě stáhla ruku zpět a zaťala jí do pěsti. Co se to s ní dělo? Když pominula to, že byli na nejveřejnějším místě, na jakém se vůbec mohli ocitnout, tak tu byl ještě fakt, že si byla celkem jistá, že Dmitri by jí byl schopný udělat takové věci, že by oproti tomu všechno, co se odehrálo ve sklepě, působilo jen jako dětská hra.
A přesto se ho chtěla dotknout. Dokázala téměř cítit, jak jí mezi prsty proklouzávají chladně hedvábné prameny jeho vlasů. „Už si někdy viděl něco podobnýho?“ zeptala se a snažila se ze sebe setřást ta smyslná vlákna nutkání.
„Rozsekání těla na kusy neni nic novýho,“ odpověděl s chladnou pragmatičností muže, který žil během temných dob obou světů – toho smrtelného i nesmrtelného. „Ale tady nebylo důležitý, jak to tělo rozsekat – tady bych řekl, že šlo jen o praktičnost.“
Menší části se daly lépe transportovat a zanechat na veřejném prostranství. „Myslíš, že tímhle na sebe chtěl upozornit?“ Dmitri přikývl a do čela mu spadalo několik pramenů vlasů. „Rozhodně a taky je to výzva. Proč by se jinak pokoušel se toho těla zbavit přímo uprostřed Raphaelova teritoria?“
V ten moment se jí v mysli poskládali útržky starověkého jazyka do perfektní věty. „Jenže všichni vědí, že Raphael tu momentálně neni, Dmitri. Zatímco ty ano.“
Dmitri ztuhl takovým způsobem, jakým by toho tělo smrtelníka nikdy nebylo schopné. Vypadalo to, jako kdyby každičká jeho část naprosto utichla. Nedýchal a dokonce ani nemrkal. „Velmi dobře, Honor. Zdá se, že mít tě nablízku, nebyl vůbec špatnej nápad.“
Možná to byl z jeho strany jen posměch, anebo se mohlo jednat o aroganci téměř-nesmrtelného, který prožil mnoho staletí, viděl povstání i pády celých říší, bojoval na krví prosáklých bojištích a spatřil miliony, miliardy životů, které vyhasínaly během neúprosného koloběhu života. Byla to jak fascinující, tak i znepokojivá představa a Honor si nebyla jistá, proč jí ta myšlenka tak… zneklidňovala. Vstala a šla si prohlédnout další části těla – sice nebyla patolog, ale prošla základním tréninkem, kterým museli projít všichni lovci.
Maso oběti už se začalo rozkládat a z několika částí se klubali červi. „Vypadá to, že ho rozřezal hned po tom, co ho zabil, ale neřekla bych, že ho pak zmrazil,“ pronesla po chvíli. „Jestli se ho plánoval zbavit timhle způsobem – a to asi musel, protože tu všechny ty části nechal najednou – tak bych čekala, že se o to tělo vrah, nebo vrahové, postaraj trochu líp.“
„Proč?“ Dmitri se postavil a zbavil se latexových rukavic, které si vzal o jednoho z policistů. „Šlo o to vytvořit pořádnou podívanou. A jsem si celkem jistej, že části těla, ze kterejch už lezou červi, to rozhodně zajistěj.“
Měl pravdu. A nebylo těžké si domyslet, že pach rozkládajícího se masa byl důvodem brzkého objevení tělesných pozůstatků – a to dokazovalo, že se tu nejednalo o rostoucí šílenství, ale o lstivou inteligenci. „Chtěla bych vědět, jestli patolog najde nějaký další tetování.“ Čím více textu by měla ke své práci, tím snadnější by bylo ho rozluštit.
„Postarám se o to.“ Dmitri vytáhl svůj mobil. „Budeš potřebovat kůži, nebo ti budou stačit fotky?“
Tak překrásný muž. Tak bezcitná otázka.
„Prozatim mi budou stačit fotky,“ odpověděla a přemýšlela nad tím, zda bylo tohle stvoření, zrozené ke svádění a vybroušené nemilosrdnými proudy krve, ještě vůbec schopné hlubokých lidských emocí. „Ale jestli to pude, tak ať tu kůži zachovaj.“
„Zařídim.“
Nedlouho po té, už ji Dmitri odvážel do Akademie Spolku. „Bydlíš tady?“
Zavrtěla hlavou. „Dneska ráno jsem se přestěhovala.“ Další krok dál od té díry. Další „polibte mi“ adresované parchantům, kteří jí ublížili.
Dmitriho úsměv byl lenivý a zároveň nebezpečný. „To je dobře.“
Její zadní mozková část na ni křičela spousty varování, ale břišní svalstvo se jí stáhlo hluboce zakořeněným smyslným uvědoměním. „Ten dům má ostrahu.“
Dmitri na ni jen pozvedl obočí.
Pravda, to by ho nezastavilo, pomyslela si.
Vystoupila z auta a zadívala se na obrázek, který před ní momentálně představoval. Úchvatné, atraktivní stvoření, jehož pokožka byla políbená sluncem do vřelé dokonalosti a výrazná modř jeho košile tvořila perfektní, exotický kontrast.
„V tom Ferrari vypadáš jako nějakej bohatej playboy.“ Pokud se o playboyích dalo říct, že by byli žraloky.
„A?“
„A playboyové dávaj přednost perfektním, atraktivním modelkám. A to, jak ve svý posteli, tak i na veřejnosti. To je pro ně pravidlo.“
„Zatimco ty si spíš typ, kterej sedí v knihovně a prohlíží si obraz s názvem „Spící“ od Gadriela,“ řekl a nasadil si sluneční brýle. „To je moje představa perfektní ženy.“
Samozřejmě, že to byla první věc, kterou udělala – a když jí monitor počítače ukázal obraz dvojice, spící v posteli, ucítila elektrizující vlákna hříšného žáru, který jí rozpálil krev v žilách – muž ležel na zádech a žena ležela na něm. Jednu ruku měl zaťatou v jejích hustých ebenově hnědých vlasech a kolem jejich těl byly pomačkané přikrývky, které ale nezakrývaly žádnou část medově zbarvené pokožky ženina těla. Její bujné poprsí bylo přitisknuté k jeho hrudi a jeho druhá ruka majetnicky spočívala na jejím vnadném pozadí. Její měkké tělo bylo samá křivka.
Kromě chybějícího svalstva, které patřilo k tělu každého lovce, by to klidně mohl být portrét Honor.

Zajímavost :o)
FAQ (často kladené otázky) z oficiálních stránek Nalini Singh
5. Is the painting „Asleep by Gadriel mentioned in Archangel's Blade based on a real painting?
No. I created it - now someone just has to paint it!
 5. Je obraz „Spící“ od Gadriela, který je zmiňovaný v Archangels Blade, skutečným dílem?
Ne. Vymyslela jsem si ho – a teď by ho měl někdo namalovat!

15 komentářů: